Dějiny Egypta - první mezidobí (7. - 11. dynastie)

První mezidobí (7. - 11. dynastie), dějiny Egypta ho označují také jako první přechodná doba, trvalo přibližně v období 2150 - 2040 př.n.l. Označuje ho první masivní zlom ve vývoji společného egyptského státu. Po neúměrně dlouhé době vlády Pepiho II. a zrovna tak krátké vládě Merenra a královny Nitokris se dostala země na konci 6. dynastie do celostátní nestability. Nakonec byl centrální redistribuční systém (tzn. hospodářský systém přerozdělování) státu vystřídán v jeho funkcích lokální správou jednotlivých provincií. Po monopolu v rozdělování se zhroutil také monopol moci státu. Tímto ztratil faraón veškerý základ pro jeho fungující vládu.
Není ještě dodnes jasné, jestli právě klimatické změny způsobily zhroucení Staré říše a polyarchie a částečně zapříčinily anarchii prvního mezidobí. V několika dobových textech se hovoří ovšem bezpochyby o velkém hladomoru. Dokonce jsou zde zprávy o kanibalismu, jak například hladovějící lidé museli sníst své vlastní děti, aby vůbec toto období přežili. Nyní se ještě zkoumá, zda lze ověřit domněnku klimaticky podmíněného několikaletého důsledku nízkého zavodnění Nilu na základě četných geologických a klimatologických dat. Podrobnější arabské zprávy o hrozivém hladomoru ve středním Egyptě nastiňují, jak může katastrofálně působit několikaletá nepřítomnost nilského přílivu. Egyptský blahobyt byl už ve své historii závislý na zemědělství.

Podle kněze Manetha vládlo v 7. dynastii, tedy na konci Staré říše, 70 králů během 70 dní. Od Memphisu vládlo pak během 8. dynastie asi dva tucty místních králů, kteří asi sotva mohli vykonávat vládu nad celým Egyptem. Ve skutečnosti vládli jen místní králové nad malým územím.
Během této doby chybějícího státního monopolu moci se utvářela v egyptské společnosti nová patriarchální vrstva místních knížat a magnátů, kteří řídili a vedli jako ochránci a dobří správci země osudy své provincie, svého města nebo svého okresu autokratickou formou. Svědectví o tom poskytují životopisné nápisy knížete Anchtifiho z Moalla, který se nechal oslavovat jako "hrdina bez sobě rovného", když přinášel za přispění svých válečníků právo a pořádek do oblasti Edfu. Nová sociální struktura se také ukázala z archeologických výzkumů hřbitovů. Páni a lidé z jejich družiny se pohřbívali často dohromady.

Kulturně a politicky byl utvářen vývoj prvního mezidobí panovníky z Herakleopole (9. a 10. dynastie) a Théb (11. dynastie), kteří ovládali současně různé části Egypta.
Herakleopoliťané kontrolovali velkou část severu až po zhruba k městu Assiut, Thébané zase spravovali rozsáhlou část Horního Egypta. Panovníci z Théb, kteří nesli jméno Antef nebo Mentohotep, mohli konečně znovu sjednotit Egypt a ukončit tak poměry prvního mezidobí. Mentuhotep II. je považován za zakladatele tzv. Střední říše.
Ve Střední říši zůstalo v paměti předcházející období jako doba chaosu a bídy. Toto se odráželo také v mnoha písemných památkách, zejména v posvátných spisech s názvy "Žaloba Ipuwer" a "Proroctví Nefertiti". V těchto textech je faraón a státní a společenské zřízení spojené s jeho úřadem propagován jako jediná záruka toho, aby se už taková doba chaosu neopakovala.